HLEDAT
(Vedoucí prof. Zuzana Sílová, Ph.D; zástupkyně vedoucí pro výzkum doc. Jitka Goriaux-Pelechová, Ph.D.)
Ústav teorie scénické tvorby jako vědecko-výzkumné pracoviště Katedry činoherního divadla a Katedry scénografie DAMU pokračuje v činnosti Ústavu dramatické a scénické tvorby DAMU (DaS), založeného v akademickém roce 2001/02. U zrodu DaS stáli kromě iniciátora jeho založení prof. Jaroslava Vostrého doc. Markéta Schartová, tehdejší děkanka DAMU, a prof. Jan Císař, tehdejší vedoucí katedry teorie a kritiky. V rámci této katedry také zpočátku Ústav jako její výzkumné i školící pracoviště doktorandů působil, než se od roku 2005, vzhledem k rozsahu výzkumné činnosti i rozšíření jejího předmětu, se schválením Akademického senátu AMU osamostatnil. Postupná diferenciaci vědecko-výzkumné činnosti na DAMU podle jednotlivých kateder pomohla učinit oficiálním spojení činnosti Ústavu se zmíněnými katedrami, které mají – i díky přípravě studentů a studentek k aktivitám přesahujícím hranice divadla coby média – největší zájem na výzkumu scénování a scéničnosti (a to znamená i rozvíjení scénologie – viz dále) jako širšího a hlubšího základu divadla coby umění.
Od roku 2002 se stal místem zveřejňování výstupů výzkumné činnosti Ústavu čtvrtletník Disk a od roku 2005 stejnojmenná knižní edice. Do konce roku 2012, kdy bylo vydávání časopisu Disk ukončeno, vyšlo 42 čísel. Od roku 2013 se publikační činnost Ústavu soustřeďuje na edici Disk, v níž bylo k 31. 12. 2021 vydáno 46 svazků velké a 20 svazků malé řady, celkem tedy 66 odborných knih.
Od roku 2005 je Ústav tedy také školícím pracovištěm doktorského studia scénické tvorby a teorie scénické tvorby. Činnost doktorandů, z nichž řada se uplatňuje i v umělecké praxi, ke které mají vztah i další spolupracovníci Ústavu, a vazba s činností jmenovaných kateder umožňuje spojovat historický výzkum s výzkumem spojeným se samotnou uměleckou praxí a vycházet v rámci teorie také z její reflexe.
Důležitý význam při rozvíjení činnosti Ústavu měla podpora tří projektů, poskytovaná od roku 2005 Grantovou agenturou ČR; šlo o tříleté projekty „Herecká generace 1945“ (řešitel prof. Jan Císař, spolupracovnice Zuzana Sílová, Ph.D.), „Scénologie: obraz a vyprávění. Scéna a scéničnost v divadle a ve fotografii“ (řešitel prof. Jaroslav Vostrý, spolupracovník prof. Miroslav Vojtěchovský) a čtyřletý doktorský grant „Umění a technika“, realizovaný společně s katedrou skladby HAMU, Oddělením zvukové tvorby Zvukového studia HAMU a s Ústavem hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. K nim přibyl od 1. 1. 2006 další s názvem „Český přínos západní scénické kultuře 20. století“ (řešitel prof. Jan Dušek, spolupracovnice Mgr. Ing. Kateřina Miholová, Ph.D.), založený na myšlence interaktivní rekonstrukce nejtypičtějších inscenací nejvýznamnějších českých scénografů a režisérů. Mezitím se od 1. 1. 2005 stal Ústav plnoprávnou součástí Centra základního výzkumu AMU a MU, v němž se sdružila pracoviště spolupracující na zmíněném doktorském projektu; jeho iniciátorem a vedoucím činitelem byl prof. Ivan Kurz. Součástí Centra byl Ústav až do konce jeho činnosti 31. 12. 2011.
Podporu své výzkumné činnosti čerpal Ústav i z dalších grantů GAČR: na projekt „Scénologie“ mohl 2008 navázat jednoletý publikační grant (řešitel Vostrý), herecké umění bylo předmětem pětiletého projektu „Podoby a způsoby herectví“ (řešitelka Sílová), s jehož realizací se začalo 1. 1. 2007; pokračováním projektu prof. Duška a Mgr. Ing. K. Miholové, Ph.D. se stal tříletý projekt realizovaný od 1. 1. 2009.
Prostředky k rozvíjení výzkumu přinesly i projekty realizované v rámci celostátně podporovaného specifického výzkumu (Studentská grantová soutěž). Od roku 2010 významně pomáhají zejména prostředky poskytované Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v rámci Dlouhodobého koncepčního rozvoje (DKR) AMU.
K založení Ústavu a vydávání časopisu a edice Disk vedla přirozená potřeba: Učinit předpoklady, procesy a výsledky dramatické a scénické tvorby a jejich uplatňování předmětem výzkumu ve vzájemné spojitosti všech tří aspektů (podmínek, tvůrčího procesu i hotových produktů včetně problematiky jejich uplatnění) i obou elementů (tj. elementu specificky dramatického a elementu obecně scénického – odtud i původní název Ústavu), o nerozlučném spojení historie s živým divadlem a teorie s (vlastní) scénickou tvorbou nemluvě. K takovému výzkumu dává činnost obou kateder divadelní fakulty předpoklady ve stejné míře, do jaké sama (i DAMU celá) takový výzkum ke svému rozvoji potřebuje.
Při plánování a realizaci činnosti Ústavu bylo tedy hned od začátku jasné, že předmět tohoto výzkumu nemohou tvořit pouze divadelní produkce, zvlášť když se dnes za divadlo považuje kdeco. Přirozeným předmětem výzkumu se tak stalo scénování v širokém, tj. také nespecifickém smyslu, tzn. scénování ‘v životě’.
Pro takový druh výzkumu se zdá nejvýstižnější název scénologie. Jde o disciplínu zkoumající scénické aspekty lidského konání se zásadním ohledem na nové možnosti scénování, které otevřel rozvoj techniky a technologií související s bouřlivým rozvojem tzv. nových či technických médií; rozlišování uměleckého a mediálního, fungujícího přitom i v různých spojeních, vynucuje si nový přístup i k proměňujícím se podobám a způsobům uměleckého scénování. Současně se ukázalo, že při jeho rozvíjení lze velmi dobře využít výsledků ‘druhé tradice’ teoretického uchopení divadelního, resp. dramatického umění, která se dočkala nejplodnějšího rozvinutí v českém prostředí v díle Otakara Zicha, tj. „teoretické dramaturgie“; jde zejména o ty výsledky Zichovy „estetiky dramatického umění“, které v analýze vnímání scénického díla předcházely novým objevům neurovědy (viz Zichovo hodnocení úlohy „vnitřně hmatového vnímání“).
Jednotlivé směry či okruhy výzkumu konaného v Ústavu teorie scénické tvorby, které se ovšem různě prolínají, lze (v příslušném zjednodušení) charakterizovat takto:
[1] „Herectví v životě“ a herecké umění (garant prof. Zuzana Sílová, spolupracovníci prof. J. Vostrý, prof. Jiří Šípek, doc. Jitka Goriaux Pelechová, MgA. Štěpán Pácl, Ph.D. a doktorandi MgA. Lenka Šestáková, MgA. Josef Kačmarčík, MgA. Zuzana Černá, MgA. Anna Randárová a MgA. Pavel Čeněk Vaculík; externě spolupracuje MgA. Lenka Pichlíková, Ph.D. z USA):
Mezi prvními grantovými projekty Ústavu se dva věnovaly herectví. Výsledkem prvního byla monografie prof. PhDr. Jana Hyvnara, CSc., s názvem O českém dramatickém herectví 20. století (2008), doplněná 2. rozšířeným vydáním jeho knihy Herec v moderním divadle. K divadelním reformám 20. století (2011); v malé řadě vyšla (také 2011) Hyvnarova knižní studie věnovaná hereckým virtuosům 19. a počátku 20. století. První ze jmenovaných knih vytyčuje základní linie vývoje moderního českého dramatického herectví, na jejímž utváření se po Eduardu Vojanovi podílely především významné režisérské a šéfovské osobností od začátku 20. století po rok 1989.
K výstupům navazujících grantů GAČR patřila už roku 2006 vydaná kniha Zuzany Sílové DISK a generace 1945, věnovaná herecké dráze Jaroslavy Adamové a režijní činnosti Jaromíra Pleskota v kontextu politických podmínek limitujících aktivity jejich generace. Dalším příspěvkem ke studiu přínosu této generace se stala kolektivní monografie Generace a kontinuita. K českému scénickému umění 20. století (2009), jejíž byla Z. Sílová editorkou a která poukazuje i k tematice dalších výzkumných okruhů, zrovna tak jako další kniha Z. Sílové napsaná společně s J. Vostrým a vydaná 2009 pod názvem Je dnes ještě možné herecké umění? (Scénologie herectví).
Základ každého herectví tvoří chování; zatímco jmenované práce Z. Sílové směřují k dramaturgickému kontextu hereckých projevů s vědomím jejich mimických základů (viz [2]) a studie prof. Jiřího Šípka včetně jeho knížky Psychologické souvislosti scénické tvorby (2010) k psychologii herce a psychologickým motivům herectví, tématem výzkumu doc. PhDr. Josefa Valenty je Scénologie (každodenního) chování, jak také zní název jeho knihy z roku 2011.
Jako může být zdrojem hereckého umění jistého druhu a žánru samotné ‘civilní’ chování, mohou být jeho významnou inspirací také múzické projevy lidového scénování, související tak či onak s kulturními performancemi, ceremoniály a rituály i zachováváním příslušných tradičních scénických projevů. O inspiraci tradičními lidovými hudebně scénickými projevy, uchovávanými mezi Rusíny na východním Slovensku, pojednávají disertace Elišky Vavříkové (Mimesis a poiesis. Od etnoscénologického výzkumu k hereckému projevu..., vydaná 2009) a Maji Jawor (Hlas a pohyb. Herecká technika a herecká tvořivost, vydaná 2010). Obě spolu s knižně nepublikovanou disertací Hany Varadzinové Scéničnost a hudebnost vznikly v souvislosti etnoscénologického výzkumu mezi Rusíny na východním Slovensku, konaného v rámci příprav legendární inscenace Farmy v jeskyni Sclavi/Emigrantova píseň (Maja Jawor využívá i zkušeností z polských Gardzienic), tedy výzkumu, kterému režisér jmenované inscenace a šéf Farmy v jeskyni Viliam Dočolomanský u nás kladl základy už svým článkem „Španělská inspirace“ z Disku 3 (březen 2003): šlo v něm o rekapitulaci výsledků studijní cesty do Andalusie, kterou podnikli účastníci jeho předcházející inscenace Lorcových Sonetů temné lásky.
Pokud jde o historické herecké teorie a pedagogiky herectví, představuje vyvrcholení dlouholetého studia traktátů Motokijo Zeamiho v kontextu historické i současné podoby japonského divadla nó české vydání jeho Poučení hercům roku 2016: překlady ze starojaponštiny, které jsou dílem Tomáše Klímy, Jany Ryndové a Petra Holého a jsou uvedeny studií Ing. Mgr. Denisy Vostré, Ph.D., která je také autorkou obsáhlého poznámkového aparátu. Českého znění se už v Disku 18 (prosinec 2006) dočkalo Pojednání o hereckém umění představitele jezuitského divadla P. Franciska Langa, komentované jeho překladatelkou Magdalénou Jackovou. Roku 2017 vyšly v edici Disk v jednom svazku revidované překlady dvou spisů Michaila Čechova Hercova cesta / O herecké technice, doprovázené obsáhlou studií překladatelky Zoji Oubramové. Výzkumem pedagogické činnosti M. Čechova v USA a jejím vlivem na metody tamní herecké pedagogiky se zabývá Mgr. Lenka Pichlíková v disertaci obhájené 2020, jejíž části se připravují k vydání v roce 2022. Doc. Jitka Goriaux Pelechová se r. 2019 ve své habilitační přednášce zabývala pedagogickou činností franc. režiséra A. Viteze, která bude v rozšířené verzi s překlady důležitých Vitezových textů vydána rovněž roku 2022. Jitka Goriaux Pelechová se také věnovala pedagogické práci se studenty herectví německého režiséra A. Ostermeiera: její článek na toto téma vyšel v 1. čísle časopisu Slovenské divadlo ročníku 2020, stejně jako článek Z. Sílové věnovaný herecké pedagogice Radovana Lukavského.
K herectví v širším kontextu se vyjadřují z různých úhlů i příspěvky prof. Jana Hančila, např. v souvislosti s fenoménem charismatu: viz jeho stať „Herectví a charisma“ v kolektivní monografii Sláva a bída herectví vydané 2013 a věnované českému herectví na rozhraní divadla a filmu v době, kdy česká veřejnost začíná vnímat herce či herečku zesíleně jako star.
Ze vztahu ‘herectví v životě’ a hereckého umění vycházejí studie J. Vostrého, např. „Herec mezi rolí a vlastní tělesnou přítomností“ z Disku 32 (červen 2010), „Mezi (sebe)scénováním a dramatickým herectvím“ z Disku 36 (červen 2011) i stať „Scénické působení a zrcadlové neurony“ z Disku 28 (červen 2009), zařazená později v rozšířené verzi do knihy Je dnes ještě možné herecké umění? a otevírající problematiku souvislosti herectví a chování/jednání z hlediska – se Zichem řečeno – vnitřně hmatového vnímání (s příslušným zřetelem k výsledkům současné neurovědy). Roku 2014 vyšlo 2., revidované a rozšířené vydání Vostrého knihy O hercích a herectví.
Osou výzkumu hereckého umění v souvislosti se scénologií chování a ve srovnání s rozvojem performančního umění se postupně stal vývoj od výkonu v roli k vytváření herecké postavy, v poslední době sledovaný při studiu reformy K. S. Stanislavského: prvním výstupem tohoto směru výzkumu, jímž se i v souvislosti s vlastní režijní spoluprací s herci zabývá také MgA. Štěpán Pácl, Ph.D., se v roce 2018 stala kniha J. Vostrého Stanislavského objev herecké kreativity a jeho sociokulturní souvislosti. V roce 2020 a 2021 pokračovala ve spolupráci s překladatelkou Alenou Morávkovou příprava komentovaného vydání některých česky dosud nepublikovaných studií K. S. Stanislavského; jejich překlad byl příležitostí k revizí českých ekvivalentů některých důležitých Stanislavského pojmů. Překlady spolu se studií Jaroslava Vostrého „Od prožívání k umění” jsou pod názuvem Od prožívání k jednání připraveny k vydání v roce 2022.
[2] Mimus a drama čili Scénické umění mezi mimem a dramatem, herectvím a režií, obrazem a výrazem (garant doc. Mgr. Jitka Goriaux Pelechová, Ph.D., spolupracovníci Mgr. Pavel Bár, Ph.D., Mgr. Petra Honsová, Ph.D., MgA. Milan Šotek, Ph.D. a doktorandi MgA. Zdeněk Janál, dramaturg činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni a MgA. Lumír Olšovský, umělecký šéf):
Při rozvíjení specifických podob scénování a způsobů jejich uplatňování v kultuře i speciálně ve vývoji divadla jde o permanentní střetávání ‘mimu a mimování’, tj. v užším smyslu komediantského, event. přímo šaškovského elementu na jednom pólu a dramatu nejen ve smyslu předem daného textu, ale i ve smyslu moderní činohry: jde přitom nejen o rozpětí i sepětí „interpretačního“ divadla na jedné a režisérského či režiséristického divadla na druhé straně, ale také o rozpětí i sepětí dvou pólů herectví (viz rozlišování commediante a attore, resp. player a actor od 16. století).
Zatímco zásadní formulaci problému vztahu mimu a dramatu obsahuje kniha J. Vostrého Scénologie dramatu z roku 2010, výzkumem tohoto vztahu v herecké rovině se zabývá kniha Zuzany Sílové Komedianti na české scéně (Od divadla k filmu) vydaná 2013; z prolínání obojího živlu vychází také (už v 1. okruhu zmíněná) publikace Generace a kontinuita se studiemi věnovanými herectví Otomara Krejči i Vlastimila Brodského a vývoji české režie od Buriana a Frejky k Radokovi.
Mezi těmito texty se dobře uplatnily i příspěvky tehdejšího doktoranda a nyní interního spolupracovníka Ústavu Mgr. Pavla Bára, Ph.D., zaměřujícího se soustavně na zábavněhudební divadlo také jako svérázného dědice mimu: viz zejména knižní verzi jeho disertační práce Od operety k muzikálu, vydanou 2013, nehledě ke statím jako „Oldřich Nový mezi divadlem a filmem“ z kolektivní monografie Sláva a bída herectví, ke kapitole věnované „‘Muzikálovým’ inscenacím Ornestovy éry MDP“ v kolektivní monografii o MDP (viz dále) a zejména ke knize Divadlo Karlín. Od varieté k muzikálu, vydané 2016. Další výstup Bárova výzkumu, opřeného dnes o praktickou dramaturgickou aktivitu, představuje jeho kniha Herci a herectví v českém zábavněhudebním divadle, vydaná 2020.
Zásadní příspěvek k tématu vlivu mimu na českou dramatickou tvorbu představuje knižní verze disertace Komedie podle Václava Klimenta Klicpery MgA. Milana Šotka, Ph.D., vydaná 2018, v níž podklad i samostatný výsledek studia Klicperových postupů představuje komedie Mlynářova opička hraná v pražském Národním divadle. V současné době se Milan Šotek věnuje výzkumu té linie české komediografie, která pokračovala od Šamberka ke Smočkovi; s vydáním monografie se počítá pro rok 2023. Monografii o režisérovi a dramatikovi Smočkovi, jehož tvorba představuje svérázné spojení tradice mimu a tradice dramatu, připravuje Petra Honsová k vydání rovněž v roce 2023.
V historii českého divadla se střetávání obou elementů po Klicperovi plodně projevilo nejen u J. K. Tyla (viz kolektivní monografii Josef Kajetán Tyl 1808–1856–2006–2008 z roku 2007), ale např. i u Karla Čapka, jehož vinohradskému dramaturgickému i režijnímu působení se věnovaly příspěvky tehdejší doktorandky Kláry Novotné a tehdejší studentky dramaturgie Hany Novákové v Disku 38 (prosinec 2011). Čapkovu dramatickou tvorbu zkoumá z tohoto hlediska Mgr. Jana Cindlerová, Ph.D., které po řadě článků vyšla 2016 v edici Disk přepracovaná verze její disertační práce Dramaturgie her Karla Čapka.
Inspirativní spojení mimu a dramatu představovala v historii českého divadla inscenační praxe i teorie Jiřího Frejky: z výzkumu zahájeného 2014 byla už v roce 2015 vytěžena kniha Frejkovy Schovávané na schodech: poezie a politika (editoři Sílová, Bár), představující také důležitý příspěvek k problematice vztahu specifického a nespecifického scénování a ‘historických’ a ‘osobních’ vlivů na osudy divadla jako součásti dějin české moderní kultury; další závažné poznatky k této problematice přináší kniha Divadelním ředitelem 1945–1950. Jiří Frejka na Vinohradech (editoři Vostrý, Sílová, Bár), zkoumající tamní Frejkovu činnost v kontextu osudů české divadelní avantgardy s jejím svérázným spojením obou elementů.
Zkoumání problematiky vztahu mimu a dramatu a z něj vycházejícího poměru herců a režisérů v rámci ‘hereckého’ a ‘režisérského’ divadla se věnuje také kolektivní monografie Městská divadla pražská v éře Oty Ornesta (1950–1972) z roku 2014; této problematiky se dotýká i knižní verze disertace Petry Honsové Jiří Hálek a Jiřina Třebická (K herectví Činoherního klubu a 60. let), vydaná v témže roce.
V rámci ujasňování této problematiky z historického hlediska sehrály důležitou roli studie Jana Císaře, shrnuté do knihy Česká divadelní tradice: mýtus nebo živá skutečnost? z roku 2011, věnované moderní ‘velké’ české činohře: autor sleduje, jak se od počátků realizovaných pod heslem národního divadla vyvíjela až k dobové ‘postmoderní’ podobě s jejím ne vždy pozitivním vlivem na stav české divadelní kultury.
Z teoretického hlediska pojednávají o vztahu mimu a dramatu Vostrý a Sílová ve IV. kap. citované knihy Je dnes ještě možné herecké umění?, do které zařadili i studii o herecké dramaturgii. Tento pojem ražený Zuzanou Sílovou se uplatnil i v sérii článků „[hra xy] jako problém dramaturgický“ v různých číslech Disku a inspiroval také MgA. Lenku Markovou-Chválovou, Ph.D., k novým zjištěním a hlediskům v disertaci Žena v divadle J. K. Tyla, jejíž knižní verze vyšla v malé řadě edice Disk roku 2012 a která ukazuje na dramatikovu inspiraci herectvím předem určených představitelek jeho postav.
Součástí výzkumu v tomto okruhu jsou také referáty a analýzy inscenací významných evropských divadel; vedle článků a studií uveřejněných v časopisu Disk vyšel ve stejnojmenné edici roku 2014 český překlad disertace Jitka Goriaux Pelechové: disertace, obhájená v Paříži, se věnuje proslulému německému režisérovi Ostermeierovi a byla v české verzi vydána v edici Disk koncem roku 2014. Do rámce výzkumu režisérského divadla, kterému se J. Goriaux Pelechová věnuje, patří její studie věnovaná režisérskému stylu Luca Bondyho na příkladu jeho inscenace Marivauxova Triumfu lásky, uveřejněná v Divadelní revui 1/2017.
Do tohoto okruhu patří i kolektivní monografie věnovaná odezvě Brechtova díla v Česku a na Slovensku i ve srovnání s jeho přijetím na západě (editory jsou prof. Miroslav Plešák a prof. Vostrý); její dva svazky s názvem Problém Brecht (I. U nás, II. Jinde) vyšly 2021. Dále se pracuje na přípravě komentovaného výboru Hilarových statí o herectví a vyjádření herců a hereček ke spolupráci s režisérem Hilarem: samotný výbor i doprovodná studie má sloužit analýze převratu v herectví a režii v 1. polovině 20. století a jejich proměny při ustavení a rozvoji divadla inscenace (kniha by měla vyjít 2022).
[3] Scéna a slovo čili Drama a scénování mezi obrazem a příběhem, performativitou a narativitou, jednáním dramatických osob a básnickým slovem (garant MgA. Milan Šotek, Ph.D., externí spolupracovnice Mgr. Jana Cindlerová, Ph.D., dramaturg činohry plzeňského Divadla J. K. Tyla a doktorand Zdeněk Janál a dramaturg Mahenovy činohry Jaroslav Jurečka):
Už jeden ze dvou počátečních grantových projektů Ústavu se věnoval vztahu předvádění a vyprávění v rovině bezprostředních dotyků obrazu a příběhu: viz knihu Obraz a příběh. Scéničnost ve výtvarném a dramatickém umění, kterou napsali M. Vojtěchovský a J. Vostrý a o kterou projevil zájem i americký distributor, takže ji bylo možné vydat 2011 také anglicky.
Také o vlastní dramaturgické a režijní výsledky se v knize Slovo a obraz na scéně. Generační příspěvek k současné dramaturgii (2010) mohli opřít tehdejší doktorandi Tereza Marečková a Štěpán Pácl i absolvent činoherní režie Pavel Ondruch společně s Janou Cindlerovou, která tu analyzovala současné inscenace Tylových Krvavých křtin, Čapkovy Věci Makropulos a Langerovy Periferie.
Pokud jde o teorii dramatu, zabýval se jí ze scénologického hlediska prof. Július Gajdoš v příspěvcích, z nichž vznikla jeho knížka Od techniky dramatu ke scénologii, vydaná 2005 a o rok později i v anglické verzi. V už zmíněné knize Scénologie dramatu (Úvahy a interpretace), vydané 2010, rozvinul pak Jaroslav Vostrý své časopisecké stati z Disku, kde zkoumal drama jako scénický projekt i z hlediska jeho slovesné struktury a vztahu divadla a (oficiální) kultury.
Vztahem divadla a kabaretu nejen z hlediska mimu a dramatu, ale zejména také z hlediska slovního a mimoslovního materiálu i narace a performance se zabývá Milan Šotek, jehož výbor z díla E. Basse (pod názvem Kabaret Eduarda Basse) vyšel 2012. Šotkovo zkoumání vzájemného vztahu obou žánrů se opírá jak o jeho činnost uměleckého vedoucího, režiséra i herce Kabaretu Calembour a o aktivitu autora her (viz jeho Hry se slovy a tanci, vydané v edici Disk téhož roku), tak o kompetenci šéfa velké (Mahenovy) činohry.
Vztahem slova a hlasu i sémantické a prozodické roviny řečového projevu, související také se vztahem literatury a scény ‘jako takových’, se zabývají studie prof. Zdenky Švarcové „Dvojí poetika středověkých divadelních textů jókjoku“ v Disku 26 (prosinec 2008), „Jev, výjev skrytý za znakem“ v Disku 27 (březen 2009) i „Hlas jako zvon“ v Disku 40 (červen 2012) i Vostrého stať „Scénologie mluvního projevu“ v Disku 40 a jeho rozbor Zeyerovy pohádkové hry Radúz a Mahulena (jeho definitivní verzi obsahuje kniha Scénologie dramatu). Do tohoto tematického okruhu patří i studie Denisy Vostré „Koncept kotodama aneb O japonské ‘duši slov’“ z Disku 36 (červen 2011), rozvinutá v příslušné kapitole její knihy Předpoklady japonské scéničnosti z roku 2015 i samostatná studie této autorky „Od náznaku v japonské poezii waku ke scénám moderní haiku“ z Disku 30 (prosinec 2009).
Zásadní příspěvek ke studiu vztahu scénického jednání a básnického slova i performativity a narativity v divadle představuje v roce 2018 vydaná kniha Zdenky Švarcové Legenda Komači (Ono no Komači – básně a básnířka v divadelních hrách nó), která obsahuje překlady her nó, věnovaných příběhu této legendární postavy, s obsáhlou studií („Legenda a skutečnost, divadlo a poezie“) a komentáři (v kapitolách „V hlavní roli verše“ a „Cesta k usmíření“).
Pokud jde o textové a mluvní, resp. sémantické a prozodické aspekty divadelních textů a hereckého projevu, zaslouží stále pozornost i příspěvky zemřelé spolupracovnice Ústavu doc. PhDr. Jiřiny Hůrkové, CSc. v Disku 5 (září 2003), 9 (září 2004) a 13 (září 2005).
‘Mentální’ scénickou rekonstrukcí dramatického děje rozvíjejícího příběh o Egilovi a Thorgerdě se ve studii „Mýty, ságy a scéničnost“ v Disku 28 (červen 2009) zabýval prof. Jiří Šípek.
Důležitým výstupem tohoto okruhu výzkumu je knižní studie České drama a český hrdina Jaroslava Vostrého a Zuzany Sílové, která se zabývá také vztahem vývoje národního jazyka a jazyka dramatu a zejména vývoje scénického zpodobování člověka jak v souvislosti s genologií dramatické osoby, tak s vývojem herectví. Vývoji českého dramatu v souvislosti s vývojem moderní češtiny se věnuje sborník Jak rozumět českému dramatu 19. století, vydaný v edici Studijní texty roku 2019 (editoři Milan Šotek a Zuzana Sílová).
Do tohoto okruhu patří i problematika překládání a překladatelství, kterým je věnována roku 2019 (posmrtně) vydaná knižní studie Jiřího Joska Na cestě k Shakespearovi (Překladatelské reflexe).
[4] Scénický prostor jako audiovizuální fenomén (garant MgA. Štěpán Pácl, Ph.D., spolupracovník MgA. Milan Šotek, Ph.D a doktorandky a doktorandi Zuzana Černá, Barbora Malenínská, Ludmila Válková, Pavel Čeněk Vaculík a Tomáš Příkrý):
V českých podmínkách průkopnické rozvinutí problematiky znovuoživování slova v jevištním prostoru ve vztahu k sémantické a prozodické rovině textu, pro dramatické divadlo zásadním (a současným českým divadlem opomíjeném), představuje disertace Štěpána Pácla; její 2015 knižně vydaná verze Slovo v prostoru (Scénické řešení a divácký prožitek dramatu) shrnuje výsledky výzkumu realizovaného přímo na jevišti v inscenacích tohoto režiséra z let 2010–2013 a konfrontuje je s analýzou vybraných inscenací německojazyčných divadel.
Specifický scénický prostor a scénografie i problematika světla a tematika výtvarné instalace se v Ústavu zkoumá neoddělitelně od scénování veřejného prostoru a prostorových řešení ‘v životě’. Na jednom pólu tu stojí výsledky K. Miholové s její interaktivní rekonstrukcí nejvýznamnějších scénografií v českém divadle 20. století (DVD-ROM s materiály k Zavřelovu/Kyselovu scénickému řešení Dykova Zmoudření Dona Quijota, Frejkovu/Tröstrovu řešení Shakespearova Julia Caesara a divadlu v Terezíně, vydané 2011; viz i její knihu Král Ubu/Ubu the King: Jarry & Grossman & Fára, vydanou v roce 2007). Ke stejnému pólu vytčené problematiky se vztahují i studie Heleny Albertové a Jany Patočkové věnované spolupráci Otomara Krejči s Josefem Svobodou v Disku 39 (březen 2011) či příspěvek operního režiséra Jiřího Heřmana „Aktuální téma – prostor!“ v Disku 15 (březen 2006) a jeho další články. Na druhém (obecně scénologickém) pólu se pohybuje R. Lipus a jeho studie, na jejichž počátku stojí text „Prostor divadla a divadlo prostoru“ z Disku 1 (červenec 2002), jejichž tematika ale už patří do 5. okruhu výzkumu.
Scénování, event. sebescénování i kvaziscénografie ve veřejném prostoru se týká i příspěvek Denisy Vostré „Na jevišti Japonsko: záměrná i bezděčná scéničnost Země vycházejícího slunce“ v Disku 14 (prosinec 2005). Viz i příslušnou kapitolu z její už citované knihy z roku 2015, nazvanou „Scénologie japonského prostoru k obývání“, ke které ji inspiroval režisér Tadaši Suzuki a v níž se na základě rozboru uspořádání tradičního japonského obydlí ukazuje, jak životní prostor člověka – sakrální i profánní – funguje v Japonsku coby předobraz prostoru jevištního.
Studie prof. Alberta Pražáka Mezi (Stručná interpretace meziprostoru), která se objevila v malé řadě edice Disk roku 2010 a zaujme svérázným pojmoslovným zachycením vnitřního prožitku scénografovy zkušenosti, se dotýká podobného způsobu prostorového myšlení, o kterém píše D. Vostrá v knize Předpoklady japonské scéničnosti v kapitole „Prostor a čas v japonském konceptu ma“. Další rozvinutí problematiky „meziprostoru“ (ma) bude představovat nová knižní studie D. Vostré, které byla vzhledem k naléhavosti problematiky dána přednost před původním tematickým určením jejího příspěvku plánovaného v grantovém projektu Scéna a drama II.
O typologicky odlišných tendencích řešení vztahu obrazových a obrazných aspektů při konstituci a proměnách novověkého evropského divadelního prostoru pojednává studie J. Vostrého „Od podívané k obrazu (Italský vynález scénografie a směry evropského divadla)“ 1 a 2 z Disku 2 (prosinec 2002) a 3 (březen 2003). Tematice kontaktu a odstupu v podmínkách intimního a tradičního divadelního prostoru a v souvislosti se vznikem jevištního obrazu se věnuje stejný autor ve studii „Scéna a sklep“ v Disku 5 (září 2003).
Od zkoumání divadelního prostoru s jeho základem ve vztahu jevištního dění a diváckého vnímání si nelze odmyslet studium divadelní iluze a jejího rušení v souvislosti s problematikou diváckého vciťování (s odchylkou v podobě voyeurismu) i divácké intelektuální distance. Na téma jevištní iluze napsal svou stejnojmennou disertaci MgA. Zdeněk Bartoš, Ph.D.; její knižní verze vyšla v malé řadě edice Disk roku 2011. Problematice diváckého vnímání z hlediska sporu voyeurského a estetického přístupu v moderním divadle se věnuje i J. Vostrý v knize Scénování a umění (viz [5]). Prof. Jiří Šípek pojednal o problematice diváckého vnímání ve studiích „Scéničnost, génius loci a psychická distance“ z Disku 18 (prosinec 2006) a „Vcítění a distance“ z Disku 26 (prosinec 2008).
Rozšíření výzkumu problematiky dramatického prostoru, spojujícího ‘vnější’ jevištní prostor s ’vnitřním’ prostorem vnímajících, představuje studium hudebních aspektů scénického projevu v doktorandských projektech Zuzany Černé a Pavla Čeňka Vaculíka.
[5] Scéna a scéničnost v době všeobecné scénovanosti (garant prof. Jaroslav Vostrý, externí spolupracovníci doc. PhDr. Josef Valenta, CSc. a Ing. Mgr. Denisa Vostrá, Ph.D.):
Na zkoumání vztahu scénování a dobového myšlení je založena studie prof. PhDr. Františka Šmahela, DrSc., „Zkrocení divých lidí ve scénických příbězích středověké fantazie“ v Disku 36 (červen 2011). Pokud jde o ideologické využívání veřejného scénování v západní kultuře, představuje zásadní materiál ke studiu Rousseaův Dopis d’Alembertovi, jehož překlad pro malou řadu edice Disk pořídil v rámci svého doktorského studia Zdeněk Bartoš.
Proměnami ve vývoji nespecifického i specifického scénování včetně scénického umění s jeho současným rozpětím i diferenciací se zabýval Jaroslav Vostrý v knize Scénování v době všeobecné scénovanosti (Úvod do scénologie), vydané 2012. K diskusi o důsledcích těchto proměn přispívají různé studie a články dotýkající se vztahu scéničnosti a performativity ve vývoji performančního umění, které shrnul Július Gajdoš roku 2010 v knize Od inscenace k instalaci, od herectví k performanci; viz i jeho studie vztahu modernity, umělecké moderny a postmoderny, např. „Postmodernismus mezi námi“ z Disku 40 (červen 2012) či „Modernismus v nás“ v Disku 41 (září 2012). Tuto problematiku zkoumají i příspěvky Jana Hyvnara „Herectví mediálního věku aneb Současný herec mezi simulakry“ z Disku 30 (prosinec 2009) či studie Jana Císaře „Divadelní dílo ve věku všeobecné scénovanosti“ ve stejném čísle.
Vzájemnými vazbami specifického a nespecifického, mimouměleckého a uměleckého scénování ve specifickém kontextu města, jaké představuje Ostrava, se zabývá MgA. Radovan Lipus, Ph.D. v knize Scénologie Ostravy (vyd. 2006), která je zpřesněnou verzí jeho disertační práce. Scénologické aspekty fenoménu moderního města zkoumá R. Lipus i na jiných příkladech v dalších článcích; jde jak o některá polská města (Disk 22 z prosince 2007, 23 z března 2008 a 26 z prosince 2009), tak o scénické aspekty současného New Yorku v Disku 30 (prosinec 2009), ale také o scénování ve veřejném prostoru, do něhož se zapojují či které iniciují samotní místní občané a které souvisejí s jejich identifikací s místem: viz články „Scéničnost a identita“ z Disku 18 (prosinec 2006) a „Adamov: identifikace“ z Disku 28 (červen 2009).
O knize Josefa Valenty Scénologie každodenního chování už byla řeč v souvislosti s výzkumným okruhem [1]. V roce 2019 vyšla v malé řadě edice Disk jeho studie Divadlo nebo život? aneb Metafora divadla jako prostředek poznávání. Valenta se také zabýval scéničností přírodního prostředí a své texty věnované tomuto tématu rozvinul v knižní studii Scénologie krajiny, vydané roku 2008. Stejné tematice se věnuje stať „Kultura jangčouských rezidenčních zahrad“ z Disku 28 (červen 2009), jehož autorkou byla Věna Hrdličková, text „Krajinná scéna, nebo scény v krajině (Storm King Art Center)“ z Disku 35 (březen 2011) napsal J. Gajdoš.
K problematice mediálního scénování a jeho dalšího komerčního využívání se vztahuje článek Milana Šotka „Sekera jako měsíční kámen“ z Disku 25 (září 2008); konkrétně pojednává o scénování mediálně proslavených míst v turistickém podnikání. Ke scénické komerci se vztahuje i studie Markéty Machačíkové „Vycpávání zvířat“ z Disku 33 (září 2010), věnovaná speciálnímu odvětví scénování, které představuje taxidermie: právě na jejím pozadí lze domýšlet inspiraci, ze které vychází Damien Hirst. Autorkou stati „Lékařství a umění“ z Disku 35 (březen 2011), vycházející z výzkumu vlivu současného všeobecného scénování na tematiku uměleckého scénování, je Ewa Żurakowska. Problematikou zneužívání scénických prostředků k politickým cílům se zabývá Valentův příspěvek „Akce Kameny – StB a fiktivní státní hranice“ z Disku 35 (březen 2011).
Médiem scénování a sebescénování společnosti a její mentality je také divadlo jako instituce a součást oficiálního a státem podporovaného systému kultury. Z hlediska budování a existence divadla jako instituce, budovy i tvůrčího prostoru v perspektivě jeho uplatnění v dnešním sociálně kulturním kontextu vycházela doktorská disertační práce MgA. Daniela Hrbka, PhD. Budování divadla, vydaná 2009. Doktorská disertace MgA. Jiřího Šestáka, Ph.D. Může být regionální divadlo kulturním centrem? vyšla v knižní verzi roku 2012. K problematice divadla na rozhraní umění a instituce má co říct studie prof. Jana Císaře „Mimo institucionalizované území“ z Disku 38 (prosinec 2011), čerpající z analýzy praxe i poetiky několika amatérských souborů s osobitou sebeidentifikací.
Pramenem nových pohledů na specifické scénování, zahrnující nejrůznější umělecké, kvazi-umělecké i mimoumělecké druhy a způsoby veřejných projevů a samotné divadlo jako jejich speciální a často i typický případ, stala se – i díky třem česko-japonským sympoziím – komparace západního a východního, konkrétně právě japonského divadla a jeho vztahů k povaze tamního obecného scénování: odtud příspěvky japonských teatrologů v časopise Disk i kniha D. Vostré Předpoklady japonské scéničnosti z roku 2015, zmíněná už mezi výstupy okruhů [3] a [4] a její další tam citované studie. Scénickým tradicím Latinské Ameriky se věnuje Stanislav Slavický ve stejnojmenné knize z roku 2013, zatímco roku 2015 vyšla jeho kniha o scénických tradicích Jihovýchodní Asie. Ke vztahu specifického a nespecifického scénování má co říct i článek Kláry Břeňové „Od svátku purim k jidiš divadlu“ v Disku 17 (září 2006).
Z hlediska scénologie lze, jak se ukázalo, leccos důležitého dodat k problematice, která se stala ve vědách o člověku a kultuře aktuální v souvislosti s tzv. ikonickým, resp. performativním obratem a která v rámci problematiky reprezentace nově postavila i otázku předmětu teatrologie a jejího vztahu k příbuzným oborům. K problematice pokusů o novou identifikaci předmětu divadelní vědy v podmínkách všeobecné scénovanosti a ke vztahu scénologie k teatrologii se vyjádřil J. Vostrý ve studii „Od teatri/sti/ky ke scénologii?“ v Disku 38 (prosinec 2011) a 39 (březen 2012). V rámci grantového projektu Scéna a drama II na léta 2019–2022 byla 2020 vydána Vostrého kniha Scénování a umění, v níž se zkoumá zásadní odlišnost i vzájemná vazba mimo-uměleckého a uměleckého scénování v situaci, kdy to druhé lze od prvního (v kontextu ‘estetického’ či ‘kulturního’ kapitalismu) jakoby stále obtížněji odlišit.
Výsledky výzkumné činnosti Ústavu se soustavně ověřují v pedagogické činnosti jeho spolupracovníků (viz i „studijní opory“, jejichž autory jsou Jitka Goriaux, Zuzana Sílová, Milan Šotek a Jaroslav Vostrý). V edici „Studijní texty“ se editoři současně obracejí k těm tradicím české teorie a kritiky, jejichž podněty je možné využít v novém kontextu. Zatím byly vydány texty Jindřicha Vodáka (Jindřich Vodák k historii českého divadla, 2017), Václava Tilleho (viz jeho Divadelní vzpomínky, tzn. autorský výbor nejdůležitějších teoretických úvah a kritik z roku 1917, opomenutých při vydání souboru jeho díla v Divadelním ústavu, vydaný 2018). Další text (tj. už v komentáři k okruhu [3] zmíněná publikace Jak rozumět českému dramatu 19. století, 2019) se věnuje jazykové problematice českého dramatu 19. století a obsahuje ‘klasické’ příspěvky jí věnované, jejichž autory jsou vedle klasiků české režie bohemisté Vladimír Macura a Alexandr Stich). V roce 2021 vyšly dva další texty: komentovaný výbor nejdůležitějších statí Jana Grossmana a Vostrého Předpoklady herectví. K tisku je připravený soubor stati Alfréda Radoka Postupy a účinky s doprovodnou studií J. Vostrého.
Zpráva byla schválena per rollam členy vědecké rady ústavu ve dnech 20.–22. února 2022 (viz mailová korespondence).
Pozn.: Výsledky za rok 2021 s perspektivou další výzkumné aktivity jsou v tomto textu, stejně jako názvy jednotlivých okruhů výzkumu, tištěny tučně.
